Životopis

Narozen v roce 1969 v Karlových Varech. Dětství prožil v malé obci poblíž německých hranic, jejíž prostředí posloužilo coby inspirační zdroj pro knižní prvotinu. V současnosti žije v západních Čechách, je ženatý a čtenářská vášeň manželky se stala hlavním impulsem pro napsání první knihy. V žádném případě nechtěl být od mala spisovatelem. Snad hasič, potápěč nebo popelář.

Tvorba

Hra na boha

Kája Wachtl byl obyčejný chlapec. Po seznámení s Otou zvaným Pinky se ale všechno změní. Oba dva pojí nejen kamarádství, ale i utajovaný příbuzenský vztah. Zvědavost, rodové tajemství a pocit křivdy dovedou Káju v pubertálním věku k přesvědčení, že život je hra vyvolených. Vytvoří vlastní hru s jasnými pravidly, která mu dává možnost rozhodovat o životě či smrti vybraných jedinců. On bude hráč, a ne řadová figurka. Překážky, které se mu staví do cesty, považuje za dílo dalšího hráče. Ke spokojenosti mu v pozdějším věku zbývá jediné, naplnit slib a hru dokončit. Přestože ho to bude stát život…

Mám o knihu zájem

Info

Připravuje se nová kniha, tentokrát humorný příběh ze současnosti. Frenk a jeho kumpáni vyráží na výlet plný nečekaných událostí.

áNetrvalo to dlouho a vlak začal zpomalovat, až zcela zastavil.
„Vystupujem!“ zazněl můj povel.
Po bezchybném výsadku celé výpravy jsme pohlédli na nádražní budovu před námi.
„Ty vole, my jsme v Polsku“ zařval vyděšeně Hezi.
Ťava se drbal na holé hlavě, také mu to nějak nesedělo.
I já nejprve při pohledu na velký nápis „Katovice“ zapochyboval, ale okamžitě jsem přišel na řešení. Byla blbost, abychom po těch pár šlukách, přejeli za hranice.
„To je kravina, Katovice se píše s dvojtým wé. Koukni na mapu.“
Po chvilce gůglování na mobilu se Hezi uklidnil.
„Ty vole no jó. Katovice jsou tady. V Čechách. Před Strakonicema. To mě poser, to jsem v životě neslyšel!“
„Mám hlad“ prohlásil Ťava.
„Tak jo, mrknem, kdy nám co jede a najdeme nějakou hospodu nebo kiosek. Něco zakousnem a vochutnáme co tu mlsaj místňáci za pivo.“
Náhodou, nádraží je v Katovicích hezký. Taková ta klasická hlavní budova jak vykukujou cihly a k tomu navazuje čekárna se zastřešením před první kolejí. Všude uklizeno, kytky v robustních květináčích. Jenže jinak mrtvo.
Čekárna zamčená. Pokud by tu někdo provozoval občerstvení musel by, buď na zádech nosit ceduli Agrofert, nebo bejt pacoš z nějaký psychiatrický léčebny.
Na venkovní ceduli s odjezdy a příjezdy vlaků jsme zjistili, kdy můžeme dál pokračovat tím správným směrem.
„Tak času máme požehnaně. Vyrazíme někam do centra.“
„Ty vole Frenku, podle mapy to je nějak daleko“ zakňoural Hezi.
„Prostě se projdem. Nemá smysl tady dřepět a sežrat si zbytečně zásoby, kterých stejně moc nemáme. Jdeme.“
Hezi brblal tak prvních sto metrů. Pak nás minuli dvě, cirka šestnáctiletý holčiny na kolech. Dlouhý vlasy, bílá tílka a ultra krátký šortky zajistili podřazení v Heziho převodovce na vyšší stupeň.
Najednou byl v čele.
„Pohněte, volové. Čichám úrodné údolí.“
Do centra Katovic, což bylo podle názvu Husovo náměstí protnuté silnicí první třídy, jsme dorazili po slabé půlhodince. Pomník papá Husa nás nezaujal, ani vietnamský stánek s módními hitovkami, zato restaurace s penzionem, to bylo to pravé lákadlo.
Heziho výkřik „miluju Katovice“, který se ozval po jeho vstupu do lokálu, mne trochu vyděsil. Za těch deset metrů náskoku snad nemohl zase něco vyhrát. Tu upřímnou radost jsem záhy pochopil. U dvou stolů posedávalo devět mladých lidí v poměru nevěstícím problémy. Tři kluci a šest holek ve věku, jak jsme později zjistili, osmnáct let.

Kontakt

Napište mi, zeptejte se na cokoli, co vás napadne.
Rád odpovím na všechny vaše otázky.